Táta mi umřel v prosinci. Devět dní byl v komatu po mrtvici, doktoři mě na to připravili, že to nebudou nijak prodlužovat, protože by jen přežíval bez fungujícího mozku.

Je to zvláštní smutná úleva

Vydržte to. Stojí to za to. Jemu bude zle, ale vy tam budete s ním. Jen bych vás ráda na něco upozornila. Jednoho dne se mu najednou udělá dobře a bude vypadat, že se všechno obrací k dobrému. Ten den je hrozně důležité, aby přišli všichni, koho chce vidět, aby dostal něco dobrého, pokud má na to chuť (ať už to jeho dieta dovoluje nebo ne). Možná se opravdu zlepší, ale spíš to bude ten poslední čas, kdy si ho budete moci zapamatovat jako živého, aktivního člověka. Já to poprvé nevěděla, protože dneska se toho o smrti moc neví, a dodnes lituju, že jsem jednou zmeškala chvíli rozloučení. A když to vydržíte, budete vědět, že jste udělali to nejlepší, co jste mohli. (dá se to zpravidla stihnout i v nemocnici, za předpokladu, že na návštěvu chodíte každý den!)

Děkuji Věro!

On tohle "procitnutí" měl po návratu z nemocnice. V nemocnici stagnoval, byl v depresi, ale když přišel domů, tak nám všem řekl, že nás má rád, že je rád doma a že si přeje umřít.

Po 14 dnech umřel.

Víte, nemocnice byla pro nás nepřijatelná, neboť už neměli "co léčit", sepse byla vyléčena, ale chtěli do něj zavádět PEG (na výživu) a udržovat ho při životě neživotě všemožnými nástroji. A na návštěvu do nemocnice jsme nemohli kvůli chřipkové epidemii, teď bychom tam nemohli asi kvůli Koronaviru.

Doufám, že vaše informace o posledním "zlepšení stavu" dojde k co nejvíce lidem.

Paní Edno... šíleně smutné a zároveň (promiňte mi to slovo)... krásné.

Krásné tou láskou, kterou máte všichni v rodině (+ sestřička) mezi sebou. Ta láska Vás momentálně vysiluje, ale až to skončí (a ono to jednou skutečně skončí) tak budete získáte pouto obrovské, které Vás posílí do dalšího života.

Mně v prosinci umřela maminka, taky už odcházela postupně do ztracena. Ale až pár dní po smrti jsem si uvědomil pořádně její osobnost, jak mě vychovala, jaká byla. Probíral jsem se jejími albumy s fotkami a začal jsem vnímat celý její život, ne jen těch posledních pár měsíců jejího umírání. Ano, měl jsem to neskonale lehčí než Vy a Vaše rodina, mamka ležela půl roku před smrtí v LDN (my chlapi jsem srabi). Ale i tak vidět jak postupně odchází ze života bylo nepříjemné.

Paní Edno, držím palce.

My jsme to vnímali jako šíleně smutné a šíleně krásné zároveň. Mnoho lidí tu krásu nechápe, ono je to také těžké, protože smrt bereme vždy jako špatnou, my ateisti. Ale tohle umírání v kruhu rodiny bylo "krásné".

LDN mě děsí, ale chápu jejich význam a jejich nutnost, protože na nás živé tlačí živé věci. A nevím, jak bychom fyzicky a psychicky zvládli, kdyby táta umíral půl roku. Výhodou bylo, že nás bylo hodně, ale i tak. Táta umřel po 14 dnech doma. Předtím byl 14 dní v nemocnici. A předtím fungoval, i když dle jeho pohledu už to "fungování" nebylo. Parkinson si vybíral svou daň.

Děkuji za Váš komentář! Děkuji, že píšete o své matce!

Edno, co na to říci... Je to přesně tak, jak píšete. Jen málo lidí má štěstí a odejde ve spánku, v trochu horším případě na infarkt. Období je to hrozné pro všechny. Tím víc, čím víc se máte rádi. Říkává se, že čas spraví všechno. Je to pravda, ale začne nám pomáhat pozdě. Když si konečně uvědomíme, že je to za námi (někdy je to tak hrozné, že to za námi není léta), tak v tu dobu už žijeme v úplně jiné "sektě". A moje rada? Neostýchejte se v těch krátkých, vzácných chvílích volna, kdy musíte odpočívat sama a nabírat sil, využít všechno - říkám VŠECHNO - co Vás aspoň trochu rozveselí, dodá kuráž. I když to ostatní mohou sledovat s pohoršením. To Vy musíte prostě pro tátu, mámu a batolátko vydržet. A nikdo neví, jak dlouho. Moc zdravím, a ze všech sil držím palce.

Děkuji Vám, Dano!

Báli jsme se, aby to netrvalo léta.

On se toho také bál. A i protože si vážně nepřál žít za současných okolností, tak odešel rychle, už nelpěl na životě, který považoval za nedůstojný.

Kolikrát, ještě než utrpěl sepsi a poslední hospitalizaci, naříkal a rozčiloval se, Parkinson mu sebral sílu, demence ho obrala o mozek, a on nechtěl takto pokračovat. Viděl svůj úpadek a štvalo ho to, nestál o to.

Ale splnil, co si usmyslel. Vychoval 4 děti. Odpracoval co mohl odpracovat (ano, pro něj i ta jeho práce měla smysl), tudíž i odchod do důchodu bral jako něco nepatřičného.

Všichni umřem, můžeme se jen modlit, aby o našem umírání napsal někdo takhle dobře.

No už mi samozřejmě bylo předhozeno, že znesvěcuji památku a bla bla.

Já si to nemyslím.

Smrt je, bude a můžeme doufat, aby byla to "nejlepší".

Váš blog mne potěšil, i když je o umírání. Každé dobro, které vykonáme je zapsáno mezi naše plusy.

Také mě "těší" blogy o důstojném umírání. Takže rozumím.

Moc dobře Vám rozumím , soucítím a přeji sílu...

Děkuji.

kolem nas se dejou veci, o kterych jsme slychali, a ktere jsme zazit chteli, nebo chceme

a pak jsou pribehy, o kterych jsme slychlali, nechateli je zazit, a presto dorazily

jste v jednom tech druhych, abyste se mohla dostat do tech prvnich veci a pribehu

silu preju

My jsme to možná zažít potřebovali.

On si hlavně nepřál být na obtíž, což se mu splnilo.

My jsme si přáli, aby netrpěl.

Doufám, že se vše podařilo. Táta zemřel a je to zvláštní a divné, ale nepřihlíželi jsme pomalému úpadku, ale důstojnému odchodu.

Vím, jak se cítíte. Sedávala jsem u umírajícího mantžela, bylo mu padesát let, vypadal na devadesát...

Asi si nedokážu ani představit, jak těžké tyhle věci musí být pro partnery.

Náš táta vypadal "krásně", když umřel. Tím krásně myslím, že působil vyrovnaně a klidně. A netrvalo to dlouho.