Já také patřím ke generaci, která má pronášet soudy o lenosti dnešních žen, ale já to nedělám a neznám takové názory ani u svých přítelkyň- vrstevnic. Jsem matkou dospělé dcery a dvojnásobnou tchýni a všechny mé "holky" jsou úspěšné ve zaměstnání a doma také všechno zvládají. O lenosti nemůže být ani řeči, spíše naopak. Myslím, že není třeba stále dávat za vzor ty "babičky" z let dávno minulých, co se dřely, rodily na polích, atd....) Nehledě na to, že byly také babičky, co se nedřely vůbec, pokud byl dobře situované.

Co se týká pomocníků v domácnosti, tak už má matka ( dělnice) měla pračku, vysavač, mixer - v 60-tých letech min. století. V letech 70-tých a 80-tých už byly běžné pračky automatické, jen dalo úsilí je sehnat.

Podle mého názoru je rozhodující, aby si toho žena na sebe sama moc nenakládala a nedovolila to ani ostatním. Vše by mělo být v rovnováze, péče o děti , o domácnost, a nezapomínejte na lásku, vždyť ta přece byla na začátku vaší rodiny.

Milá Edno, diety a hubnutí bych mohla vyučovat...

Aprops naše babičky, ano byly a ne všechny s dětmi doma, ale třeba takové praní v neckách, škrobení, žehlení, vyšlo to na několik dní, nákupy téměř každý den, vaření každý den, uklízení hadr kýbl, smeták, všechno ručně, taky toho měly dost...

Ach jo, zase mi ulitlo vlákno...

Ukazuje se, že udělit ženám volební právo bylo největší chybou 20. století. Od té doby to s námi jde s kopce. Vládne už jen pohodlnost a rozdávání ze státního rozpočtu. Dneska už dokonce platíme i rodičům za to, že mají děti, nebo lidem, že jsou nemocní? Za co, proboha?

Možná ještě větší chybou bylo, že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku i pro dívky. Bez znalosti čtení a psaní by se tradiční rodina udržela mnohem snadněji.

I v praktickém smyslu by Enda, místo nářků na blogu, mohla místo prázdného psaní uštrikovat pár ponožek a ještě by tím přispěla k omezení dovozu spotřebního zboží z Číny.

Z vašeho komentáře jasně zaznívá, že udělit komukoliv hlasovací právo byl omyl.

Místo nářků nad mým blogem jste také mohl vytvořit něco hodnotného, pokud chceme zachovávat onu "mužskou auru", tak jste třeba mohl nařezat pár polínek, aby ve Vaší jeskyni měla žena hezky teplo, až se po večerech bude pilně věnovat nějakým jemným ženským pracím jako je vyšívání :D.

Ale jinak fandím všem lidem, co skutečně tvoří nějaké cenné matérie.

Je to podle mě všechno o tom, jak samy vnímáme svět - a sebe. Buďto si některá necháme nabulíkovat blbosti o vlastní lenosti, ať už kýmkoliv, a propadneme se do depky, že jsme k ničemu (i když uštvané), - anebo ne. A žijeme si svůj normální den po svém. Naspěchala jsem se, jako každá pracující žena, na tři životy dopředu. A teď, je mi 64, když se ohlížím, a jsem k sobě poctivá, rozvzpomenu se, jak jsem opravdu prožívala svůj běžný den když mi bylo 27 a měla 2. děcko. A pak jak to bylo o 30 let později, těsně před tím, než jsem si užila něco, čemu se říká módně "syndrom vyhoření", připadá mi, že v obou časových etapách mého života jsem VŽDYCKY pospíchala, nestíhala, měla pocit znechucení (občas i nad sebou). To jen, že když se teď podívám zpět na obě období, tak jako důchodkyni mi hodně povinností odpadlo, tím, že vypadly děti z baráku, ale také podstatná část tím, že už mi tehdejší starosti připadají nicotné. Už jsem se naučila "pospíchat" jen podle svých potřeb a zálib. Dnes už se snažím - a daří se - věnovat své volné chvíle pouze na to, co baví mně. A tak se u některých šťastných Edno stává, že se doba důchodová stane nějakým zázrakem tou nejhezčí za život. Je jen blbé, že u toho bolí (fyzicky) skoro celý člověk, ale ve světě toho neustálého chvatu před tím, je to prkotina. Usilujte u duševní klid a nenechte si nic nabulíkovat. Píšete moc prima blogy, a máte to v hlavě dobře srovnané, je tedy u Vás na to nejhezčí období myslím slušně zaděláno. Pozdravuji.

Já už jednou uhoněná byla maximálně a již nikdy více.

Ale máme s mužem takové ta místa, kdy se hádáme, páč ani jeden nechce být otrok toho druhého. Ale muž toho dělá opravdu hodně, ale pak samozřejmě jsou ty chvíle, kdy překročím nějakou jeho hranici a on se zabejčí, že teda takhle ne a už to jede. Ale snažím se tak nějak fungovat, aby to nějak klapalo a já zároveň byla ok a měla dost času na sebe a své aktivity... I když třeba nějaké delší hlídání jsem neměla ani nepamatuji, také vlivem karantény, a spíše si čtu, píšu po večerech.

Děkuji za komentář, mějte se :)!

Edno, já jsem líná. Pravda, uvařeno většinou mám, ale otázky typu "kde mám čisté ponožky " mě nechávají ledově klidnou. I zjištění, že sedmnáctiletý a sedesatilety člověk nezjistili po x desítkách let, kde máme doma lednici, protože by si něco dali...

Je sice osvobozující slyšet, když někdo řekne, že je líný, ale pokud máte navařeno, tak určitě líná nejste :D.

Muž si při nedostatku ponožek spáruje ty liché :D.

Děkuji!

Každá doba má svoje :-)

tedy, asi bych mohla být vaše tchýně, ale dvě teplá jídla se u nás objevila jen když jsem zapomněla, že už jsem v ten den vařila a za teplou večeři považuji i párek :-). Moc ted oceńuji harapáčky na úklid, to zas jo. Peru, myju, suším, vytírám...a přitom jsem v práci. ještě tak kdyby "se" žehlilo.

Jojo, ještě jsem žehlila látkové plenky, ale....no... ono je to sice jiné, ale pořád stejné...

Můj muž je ten typ, co by i ke snídáni žral polévku klidně, takže klidně i tři teplá jídla :D. Naštěstí mu zase polévka třeba stačí dva dny za sebou. A prostě já jsem paní "ulehči si, co to jde", tak vařím většinou více jídla na dva dny. Což taky prý hodně chlapů nedává, mít dva dny po sobě stejný oběd, ale ten můj naštěstí jo :D. vaření mi přijde jako ztráta času, tudíž si to ráda takto zjednodušuji.

Já nežehlím, sušička to docela zvládá za mě.

Děkuji za komentář :).

No líná ani náhodou. To byl nebyl ani tento blog. Díky za článek ze života.

Soňo! Děkuji! Přesně, kdybych byla líná, tak není blog :D! Jste můj člověk, stejný argument jsem také měla :D.

Bohužel ve zdejší domácnosti spadá mé psaní do kategorie mých "líných aktivit" :D.

Fakt jsou dnešní matky chudery, a ty jejich matky to ne a ne uznat :-)

Jenže Vy to, Naďo, určitě píšete ironicky :).

Já jsem svým způsobem ráda za ty naše "mikro" problémky. Ale na druhou stranu mě děsí tlak na výkonnost, dokonalost a další.