Nemyslím to zle, ale zažila jsem to kdysi z druhé strany a to se fakt nedalo. Odešla jsem (po nějaké době snažení, trápení, zoufání) a jsem ráda. Naštěstí jsme neměli spolu děti. Dnes vím určitě, že to bylo dobré rozhodnutí, prostě bych odešla tak jako tak, třeba do nemoci, partner se změnil a žít se s ním prakticky nedalo, bylo to velmi těžké pro oba, on se ovšem zaštítťoval nemocí, a já byla ta, která to musela zvládat. Nezvládala jsme to. Vám přeju hodně sil a lepší osud.

Tyjo. Mazec. Je vazne dobre, ze jste odesla. Bylo to utrpení. Ono i odejít vyžaduje velkou odvahu.

Já se nemocí nezaštituji a doufám, ze se zvládám jako normalni clovek. Az na ten poloviční úvazek, i kdyz nekdy mam taky pocit, ze pracuji více nez by tomu půl úvazku odpovídalo a nekdy zase mene.

Některé mé pritelkyne z psychiatrie hodne resi svou depresi. Já ji řeším převážně jen kvůli tomu, ze okolí, společnost na to kouká divne.

Jo, ja jsem se kvůli nemoci take změnila, jakýkoliv mezní zážitek a krize vas zmeni. Ale doufám, ze spise pozitivně, uz se nehroutit z toho, ze nezvladam vse na 100 procent, jsem upřímnější, zaroven drsnější a sveho ex přítele bych ted uz nesnesla, jeho věcné nevim v zásadních věcech, celková skepse Atd. By me uz stvala, neboť ja vim, co chci.