Edni z Vás bude (je) skvělá psychoterapeutka, nakonec kdo může být lepší, než člověk, který si tím prošel. S kolegou v práci máme více či méně podobný"zážitek" jako Vy a nyní si k nám půl firmy chodí pro rady, takže jsme kolikrát jak dvě chodící psychiatrické encyklopedie

Lepší terapeut je vždycky ten, kdo může klientům nabídnout náhled na to, jak se žije obyčejně. Člověk stabilní, který umí zacházet v prvé řadě sám se sebou. Takže, pro vás, Edno... terapeutka raději ne,někdo by vás mohl začít topit... A vy jeho.

Ale v normálních pomáhajících profesích určitě ano.

Edno, ráda vás čtu... Líbí se mi, že jste celkem otevřená.... Ale jestli můžu radit, hlídejte se, otevřenost nedokážou zkousnout všichni a to pak dokáže velmi ublížit.... a vy jste, nezlobte se, křehké povahy, pokud vás složilo už jenom tohle....Čímž to nijak nezlehčuji, naopak... někdy vám napíšu svůj příběh, ale ne tady a teď.

Děkuji. A nefunguje to tak, že každá krize člověka zocelí? Možná by mi to mohlo ublížit, kdybych tuto zkušenost neměla zpracovanou, kdybych tuto svou diagnózu tajila v zaměstnání a před známými, kdybych se za to styděla... A myslím si, že k rozvoji deprese stačí mnohem mnohem méně, než to, co se stalo mě. Kolikrát může přijít jen tak uprostřed jara... Proto to nespatřuji jako svou osobní křehkost.

Vypadá to spíš jako syndrom vyhoření.

Já chápu syndrom vyhoření ve smyslu, kdy je vážně spojený jen s profesní rolí... Tady hrálo roli i studium, volný čas, stres, nezvládnutí situace a tak..

Syndrom vyhoření měla má kolegyně, která se složila přímo kvůli těžkým klientům, kvůli velké míře angažovanosti, kterou vyvinula v jejich prospěch, neudržení profesních rolí a tak.. A já měla tu práci i ráda, jenže byla v nevhodných pracovních podmínkách a během blbé situace.

chodila jsem do posledního ročníku magisterského studia, psala diplomovou práci, pracovala se zdravotně postiženými v neziskové organizaci (32 hodin týdně), dodělávala si další mimoškolní vzdělání.

Nežila jsem, ale dřela... Doslova.

Zdroj: http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=619735

A teď si vemte, Edno, že takto dřou mnozí chlapi 30 let v kuse. Hlavní zaměstnání, přesčasy, vedlejšku, přes víkend s dětmi (to jsi táta? vůbec se jim nevěnuješ! Taky furt nejsi doma! A taky ten odpad je třeba opravit, říkám ti to už tejden!). A pak trápení s autem, úřady, dodavatel energií, operátor, televizní příjem, SDB, daňové přiznání a členské příspěvky a pobyt v klubu (nechceme přeci, aby to byl primitiv a nežil společenským životem, že?).

A pak už jen zbývá uspokojit tu svoji, navštívit rodiče v sobotu a ty druhé v neděli, jít do ZOO, do kroužku, na rodičák, na plovárnu, do muzea a na výstavu či koncert vašeho syna a pochválit mu to. Jo ještě jsem zapomněl čtení před spaním, učením se s ním, hudebka, výtvarka a fotbalový zápas a povinný výběr předškolního vybavení s manželkou, protože ona to sama nezvládne a "jsi přece taky rodič, né??".

To je mňamka, že? Ale jen 30 let, protože až si vaši potomci za vaše přispění najdou práci, družku (svatba 40-60 000kč) a bydlení přijdou sladké plody stáří-vnoučata!!

Takže spíš 40-50 let. Ale potom je fakt chvíli odfrknutí.

A vy se hroutíte z něčeho, co by jiný 20ti letý měl zvládnout samozřejmě a s prstem v nose a ještě o tom napíšete román na pokračování.

Tohle není zesměšňování či opovržení, rád vás čtu. Toto je rozšíření vašich obzorů.

Chápu nelehkou úlohu otců.. Na druhou stranu si na sebe oni udělali bič stejně tak, jak já jsem si ho udělala já... Mluvíte o svém případu? Nebo jen tak o všeobecně o úloze otce ve společnosti? Protože obdobně bych mohla psát o úloze matky.. Tam se také očekává strašné množství aktivit.

Tři lidé (dvě ženy, jeden muž) z mého okolí trpěli depresemi, mohl jsem sledovat zblízka, jak se to rozvíjí a jak to ochromuje a devastuje. Doporučoval bych věnovat pozornost souvislosti: Starý způsob života (například nerozlučnost manželství a další) jsme prohlásili za překonané a nevšimli jsme si, jak s tím narůstá procento lidí trpících duševními poruchami. Nedávno jsem mluvil s jedním příbuzným. Pracuje v Komárově u Opavy v továrně na léky. Říkal, že se hlavně zaměřují na výrobu antidepresiv, jejich spotřeba stále roste, hodně jich jde na export, i do USA.

Ano, antidepresiva jsou v dnešní době nadužívaná. Se stresem a životními podmínkami se vyskytuje jednak více duševních onemocnění a jednak je to trochu trend, na lehkou depresi Vám dá nyní i praktik antidepresiva. Já když řeknu, že jsem měla depresi, tak už to není ani tak stigmatizující naštěstí pro lidi, protože si pomyslí, že jsem měla "lehkou" depresi..

za otevřenost.

Rady nepotřebujete, už sama víte...

Děkuji za komentář a za to, že víte, že rady nepotřebuji :)

Ahoj, To zní úplně strašidelně a člověk se musí zamyslet ... Proč ?

Co je tak důležité?

Já sám sem zažil dobrý časy i špatný časy, ale řekl bych že teď mám pod nohama hodně pevnou zemi a kdyby tě zajímalo jak jsem se k tomu dostal ... tak napiš.

Dperese sama o sobě je hnus a je lepší se od ní držet dál. Což se snadno řekne ale já mohu i poradit jak na to.

Držím palec

Petr.

Děkuji za nabídku. Sama vím jak na to, rady v této oblasti nepotřebuji.

Tak to vypadá, že se člověku "přepálí" nějaké spoje v mozku a v rámci sebezáchovy začne mozek stávkovat. Každopádně gratuluju, že Vám ta léčba pomohla, elektrošoky jsou dost hardcore, naštěstí tedy lékaři věděli, co dělat. A určitě i poučení do budoucna, nepřehánět to s prací a studiem. Ať se daří! A naučte se odpočívat, relaxovat, to je důležité.

Ano, můj mozek se tak zavařil, že to prostě nezvládl a reagoval takto.. Vlastně z té situace neexistovalo žádné jiné východisko.. Musela jsem se prostě "zbláznit", abych to přežila. Diplomku jsem napsala v lepších časech v Bohnicích a zkoušky také nějak udělala, takže se studiem je útrum.. A práci mám nyní skvělou., On ten děsný zážitek člověka změní, přehodnotí své priority. Děkuji za komentář.

Hm...tak to jste do toho spadla celkem brzy... Tak hlavně do budoucna bacha...a citlivě vnímat výstražný kontrolky

Asi nejsem příliš silný jedinec a k podobným onemocněním mám predispozice. Ano, v současné době si to striktně hlídám a nic nehrotím. Škola je naštěstí hotova, blbá práce skončena a tak :)). Ale máte pravdu, že je důležité hlídání vlastních sil.

Zajímavé, díky za sdílení. Zažil jsem taky v důsledku stresu podobný kolaps, ale na tak natvrdo, v roce 1990 - bylo to taky přepracování, obavy z budounocti - tři malé děti na krku. dostal jsem se z toho dost rychle (měsíc?), jen tak že mě doktor nechal doma na nemocenské, já zašel k psychologovi, který mě uklidnil, a pak jsem cvičil "progreisvní relaxaci", podle knížky, která už tehdy byla trhu - zjistil jsem, že mi hodně pomáhá koncentrace-čím víc jsem byl schopen se koncentrovat, tím líp jsem se zotavoval. Problém byl jen v tom, že jsem si myslel, že už to zvládnu - a odmítl nabízenou skupinovou terapii. Už jsem se sice nezhroutil, ale nedostal jsem se do hlubšího sebepoznání, ego to nedovolilo. Příliš ne-pokory. Doporučuju spšíe než chemii a léky pracovat i na své spirituální cestě. V podstatě je všechno karma a to, co se vám stalo, byl její důsledek. Současní lidé, materialisticky založení, si myslí, že všechno vyřeší léky. Už zjevně je to příliš zjednodušující pohled na lidskou psychiku.

Alespoň ze začátku léčby bych chemii rozhodně nezavrhoval, zvlášť, když do toho spadnete hodně hluboko, jako se to stalo i mě. To potom, jak píše autorka celý den ležíte a koukáte do stropu, pořád na jedno místo a nejste skoro schopni si dojít ani na záchod a je vám to i celkem jedno...

Různou terapii jsem byl schopen začít až po půl roce polykání antidepresiv...