Jak znásilnit blogerku (láska nebeská v praxi)

Aneb jak se šílená žena seznamuje… Začátek jednoho velkého romantického eposu. Červená knihovna naruby. Lovestory cynicky.

První přišel e-mail

Napsal mi e-mail, který byl vtipný a krátký (ta stručnost především!!!). Se svou úchylnou extroverzí jsem hned text a foto ukázala matce.

Řekla, že je hezký. Jenže jí se líbí taky každý.

Tak jsem to poslala ještě svým kamarádkám.

Jen drobné výhrady skeptických a kritických žen (zmíněné dívky jsou nezadané):

„Nemá příliš vlasů…“

„No konečně někdo, kdo nevypadá jak Tvůj tatík.“

„Taky bych ho brala.“

Nikdo neocenil ten jeho humor (no povrchnost). Upřímně má odpověď také vypovídala o mé „nadprůměrné“ inteligenci:

„Budu znít asi fakt blbě a jak trapná náctiletá, ale - ach, vy jste krásný.

Píšete ve skvělý moment, zrovna tady sumíruji svůj seznamovací inzerát…“

Odepsal mi, že mám blbý vkus. Tak dík.

Paradoxně nervózní před asi stým rande

Z té schůzky jsem byla nervózní. Vzpomněla jsem si na všechny ty chlapy, u kterých jsem měla velké očekávání…  A na tu výslednou trágu v reálu.

Tak jsem to brala jako výzvu, že o tom přinejhorším napíšu alespoň humoristický blog – jak jsem doufala, že on je ten pravý a jak to zase nevyšlo. Doufala jsem, že by to mohlo být snad alespoň trochu vtipný, tedy trochu ujetě vtipný s nádechem tragikomedie.

Setkání bylo překvapivě fajn

Ale nakonec jsme spolu vydrželi devět hodin. A stále si měli o čem povídat.

I když konverzace typu…

„Asi tě budu muset znásilnit, abys o mně něco na blogu napsala, abych trochu vyčníval z davu tvých amantů.“

„No to asi jo, protože o tom chlapovi, co mě zmlátil, jsem už asi psala.“

„Ty máš partie. Začínám si připadat trochu nudně.“

„Neboj, to znásilnění to zachrání.“

Teď se tenhle dialog odehrával v tramvaji, před stařičkou paní v šátku. Chudák, koukala dost zděšeně. Zcela upřímně se nedivím.

Zklamu Vás - ke znásilnění nedošlo (k ničemu nedošlo)

Za happy end beru vlastně, že došlo i ke schůzce druhé, třetí, čtvrté, páté, šesté a tak dále… Že to snad někam směřuje…

Máma neklidně: „Nebereš to nějak hopem?“

Já klidně: „Jsem přesvědčená, že tenhle je můj ideál.“

Máma: „Neříkáš tohle pokaždé?“

Má pravdu samozřejmě. A já mám růžové brýle. Růžové brýle jsou fajn, tak uvidíme za pár dnů, týdnů, měsíců, let… Ano, mám s ním dlouhodobé plány.

Dodatek: nechci vás obtěžovat tím, že budu básnit, jak je úžasný (takové přesládlé žvásty stejně nikdo nečte). Ale když on je vážně úžasný.