Deprese je společensky přijatelná
Jsem depresivní můra, takové jako já, si mohou vesele lebedit s nohama nahoře, protože deprese je společensky přijatelná. Protože každý člověk zažil něco jako špatnou náladičku a “depkařil” v posteli. Tedy lidé soucítí s depresivními, neboť smutek znají (pozn. laskavý čtenář promine, ale nebudu mít teď přednášku o tom, že smutek se automaticky nerovná deprese, budu předpokládat, že laskavý čtenář je poučený a že zdejší příměr chápe).
V některých kruzích je deprese ještě přijatelnější
Já žila několik let vedle těžce alternativních umělců. Kdo neměl invalidní důchod na hlavu, nepokusil si stokrát podřezat žíly a nepobyl několik týdnů na bohnickém neklidu, tak neexistoval. Proto mi nálepka ženy s depresí nikdy nepřišla nijak výjimečná, neškodila mi, nevylučovala mě.
Jak jsem začala mluvit o depresi
Pro mého staršího ex přítele se deprese stala věčně omílaným tématem. Ve zkratce mi to znělo jako nářek “našel jsem si zdravou dívku, teď mám chcípáka”. Rozešli jsme se záhy. O depresi jsem pak příliš halasně mluvila na každém svém prvním randíčku. Co kdyby to nějakému domnělému alfa samci vadilo. Díky tomu jsem se naučila rychle, jasně a bezbolestně vysvětlit depresi.
Depresivní žena versus depresivní muž
Shrnuto a podtrženo: jakožto depresivní žena jsem ve společnosti vnímána celkem pozitivně.
O něco méně pozitivní to mají depresivní muži. Protože muž je stále chápán jako ten “silný” vůdce. Možná to takový depresivní muž bude mít složitější při hledání partnerky. V macho kolektivech bodrých chlapáků příliš nezaboduje, ale stále bude pro lidi kolem “přijatelný” (pozn: ano, také mě to “přijatelný” vnitřně drásá a tahá za uši).
Ale schizofrenie?! Ano, teď budu drsná, zlá, aktivististická megera
Nepřijatelná je schizofrenie.
Párkrát jsem v novinách zaznamenala titulek typu “Schizofrenik zabíjel”. Představte si to haló, kdyby nadpis zněl “Cikán zabíjel.” Prosím, takto zjednodušovat a vyvolávat strach nelze (ani u rasy, ani u nemoci, stigmatizace je zde na stejné úrovni).
Nechci, aby se tajilo, že zabíjel muž se schizofrenií, muž jakéhokoliv původu, ale chci, aby se udávaly veškeré informace. Proč k tomu došlo. Příčinou není jen schizofrenie, ale to, že jsme se jako společnost o nemocného člověka nedokázali postarat, nezajistili mu odbornou pomoc. Společnost selhala.
Komentáře k článku “Schizofrenik zabíjel”
Ach, dopustila jsem se chyby a četla komentáře údajně příčetných, zdravých lidí. Dle některých diskutujících by “nejpřívětivější a nejhumánnější” cesta spočívala v doživotní izolaci nemocných.
Racionální člověk by čekal reakce typu “pojďme něco dělat” tzn. podpořme reformu psychiatrické péče.
Ne, my čteme: ZAVŘÍT. Vědí ti, slušní, ohleduplní debatující, že “zavření” (pobytová, celodenní, lůžková péče) je ze všech možností nejdražší? Že terénní psychiatr a terénní zdravotní sestra vyjde na mnohem méně? A že především kvalitní poskytování péče je nejvíce efektivní metoda prevence “zabíjení”? (Pozn. Laskavý čtenář mi již poněkolikáté odpustí, ale reformu psychiatrie zde neplánuji blíže přibližovat. A laskavý, znalý čtenář ví smutný fakt, že terénní psychiatr je v ČR jev maximálně ojedinělý.)
Vězení lepší než Bohnice?
Navíc věřím tomu, že mnohý schizofrenní pacient by se radši nechal zavřít do vězení než do Bohnic. Proč?
Protože celu nebude sdílet s dalšími jedenácti osobami. Některá oddělení mají běžně pokoje po 12 lůžkách, zaručeně obsazených.
Protože dostane stoprocentně chutnější jídlo. Proběhla krásná kauza, v níž bylo bohnické stravování respondenty označeno jako obzvláště hrozné. Celé to bylo smeteno ze stolu prohlášením, že lidé s psychickým onemocněním v důsledku léčby mají změněné chutě. Někdo má tendenci se přecpávat a někdo má nechutenství. Tedy stížnosti pacientů jsou irelevantní. (Pozn. mnohá psychofarmaka opravdu takový nežádoucí účinek mají, ALE nejedná se o pravidlo “cpeš se léky, tak nepoznáš hnus na talíři”).
Protože lepší zacházení. Stížnosti pacientů jsou OPĚT irelevantní, neboť nebyli ve stavu schopném posouzení situace.
Bohnice, co jsem zažila já, jsou přeplněné odkladiště lidí. A nemám problém s institucí Bohnic jako takovou, mám PROBLÉM, že Bohnicím a jiným psychiatrickým zařízením NENÍ umožněno důstojně pečovat.
Schizofrenie není hrozba
Ano, osoba se schizofrenií může být nebezpečná, pokud se jedná o někoho, kdo je neléčený či léčený nesprávně.
Obraz schizofrenie v médiích: magor s nožem.
Obraz schizofrenie v mé hlavě: víly, které na ženském oddělení tančily s Ježíšem nebo přiletěly z plejád. Ano, léky zabraly, ženy se střetly s šedou průměrnou realitou bez Ježíše a bez plejád.
Dodatek
Psáno ženou (27 let), která prodělala těžkou farmakorezistentní depresi a která byla léčena elektrokonvulzivní terapií, v Bohnicích strávila 4 měsíce před 3 - 4 roky. Psáno ženou, která si nepřijde nemocná, i když polyká každý den x léků.
Problematiku jsem v některých bodech záměrně zjednodušila, přála jsem si, aby blog měl čtenářsky přívětivou délku. Nicméně poselství nezjednodušujme: O NEMOCNÉ SE MUSÍME STARAT.
Název článku je inspirován knihou Vyhoďme ho z kola ven (Ken Kesey), jejíž filmová verze je všem dobře známá jako Přelet nad kukaččím hnízdem.
