Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Seriózně i neseriózně o pobytu v Bohnicích (peklo je jinde)

9. 08. 2017 14:49:11
Jak jsem se probudila vedle feťačky a milionářky. Mírně ironicky a s nadhledem o lehkosti a těžkosti hospitalizace na psychiatrii.

Na Bohnicích je hezké, že tam každý přiletěl ze své planety.

Reálný rozhovor.

„Hele, tamhle máš kamarádku, ta taky říká, že je z Plejád.“

„Tu jsem tam nikdy neviděla. Bůhví odkud se sem dostala.“

Nyní přichází zpověď dívky, která v Bohnicích strávila skoro 4 měsíce (ano, já vím, že to zní jak nadpis z bulvárního plátku). A to si mě tam chtěli nechat na pozorování ještě další dva... Když jsem odcházela, tak mě varovali, že můj úprk je předčasný. Nebyl. Vylezla jsem z toho chráněného, klidného parčíku a byla totálně mimo. Chodila jsem pomalu, myslela pomalu, fascinovaně zírala na dav v metru, tolik ruchu kolem najednou. Učila jsem se znovu žít v civilizaci. Další 2 měsíce v tomto oceánu míru? To už bych si tam rovnou mohla nastěhovat saky paky natrvalo.

Rozloučila jsem se slovem sbohem. Pak jsem se opakovaně vracela navštěvovat své známé. Protože na psychiatrii platí, že dobří holubi se vracejí. Jedna má milá známá z Bohnic si tam na Vánoce vždycky „rezervuje flek“, protože o svátcích není plno, tak si může vybrat pavilon (tzn. je větší jistota, že ji dají na její oblíbenou jedničku). O Vánocích nám (naší partě depkařů) volala, kde sakra jsme, že už tam na nás čeká. To víte, ty jistoty.

Ze svého čtyřměsíčního pobytu jsem vypozorovala dvě „moudra“.

První pravidlo: „čím horší stav, tím horší díra“... Protože když jste vážně mimo, tak nic neřešíte a hnusné prostředí je vám putna. V některých pavilonech je běžné být na pokoji s 10-12 lidmi (to jen tak, až si v nemocnici budeme stěžovat, že jsme na pokoji po čtyřech). Protože ráda píšu pozitivně, tak vám prozradím, že pro úzkostné, lehce depresivní typy existuje vážně příjemný a hezký pavilon, pokoje po 2-4 osobách, chodí na terapeutické skupiny, ergoterapie, mají povolený volný pobyt po areálu a zřejmě i mimo něj (nevím to jistě, tam jsem se bohužel nedopracovala).

Druhé pravidlo: „tady může skončit každý“... Stírají se sociální a jiné rozdíly, můžete tu potkat prakticky kohokoliv (prý i nějakou miss jsem slyšela). Luxusní dámičku s Luis Vuitton šátečkem, od které odešel manžel (šátek radši nesundává, protože by jí ho feťačka vedle čmajzla), mladou maminku, které nezvládá svůj vztah s tchyní (dostávala záchvaty vzteku), agresivní Rusku, která roztřískla muži byt a rvala se s policajty, devatenáctiletou holku, která nás všechny miluje, protože jsme sluneční bohové, skoro dvoumetrovou jeptiška, která jen stojí a mlčí, ženskou, která vždy nahlas děkuje Ježíši za dobrou stolici a prohlašuje, že je tady mezi námi blázny omylem.

Zážitky z psychiatrických zařízení jsou vděčné témata k hovoru, dají se o tom napsat stohy článků, knih, natočit desítky filmů... Duševní onemocnění tak trochu šokuje, je v něm pachuť něčeho skandálního, tak proč toho nevyužít? Ano, já toho využívám účelově, chci jednou zažít ten pocit, že v práci všichni vědí, proč pracuji jen na částečný úvazek, že se to nešeptá. A to já mám práci náramnou, skvělou a krásnou (nemám dost superlativ), kde všichni reagovali moc mile (ale také jsem jim to sdělila až po x měsících, aby viděli, že ta holka s papíry na hlavu svou práci zvládá dobře).

Závěrečné varování: nesnižuji utrpení žádného pacienta, s péčí lékařů a sester jsem byla také spokojená, diskriminace je, ale už ne tolik jako dříve, napsat tenhle článek lehce a s nadhledem byl mazec, neschovávám se za nálepkou duševní nemoci, nedělám ze sebe chudáka, nebo hrdinu, samu sebe vnímám jako mladou a zdravou (jen ráno a večer polykám psychofarmaka, nesmím se stresovat a někdy jsem více unavená).

Autor: Edna Nová | středa 9.8.2017 14:49 | karma článku: 37.48 | přečteno: 5448x

Další články blogera

Edna Nová

Nesnesitelně lehký život třicátníků

Některé problémy jsou úsměvné, jiné smutné, další tragické. Jak žije ta „zlatá mládež“ v okamžiku, kdy už by měla být dospělá?

22.10.2017 v 12:22 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 1971 | Diskuse

Edna Nová

Jak lidé reagují na ženu s depresí?

Relativně dobře. Tedy pokud se jedná o přátele, známé, kolegy a tak. Častá reakce je: „Jo, depresi jsem měl taky.“ Ono je těžké nesklouznout do deprese, když heslem doby je mít, být, překonat, zvládnout, dosáhnout..

19.10.2017 v 10:53 | Karma článku: 28.18 | Přečteno: 1643 | Diskuse

Edna Nová

Jak jsem se snažila skamarádit s jeho bejvalkou

Doopravdy jsem se snažila. Ale asi vám hned z nadpisu došlo, že to byl propadák. Jako hodně hodně velký propadák.

12.10.2017 v 11:04 | Karma článku: 34.51 | Přečteno: 6467 | Diskuse

Edna Nová

Když se holka magor nastěhuje k příteli (problém, kam se podíváš)

Romantika růžová, přeslazená, hnusná. Jsem čerstvě zadaná a ty začátky jsou fajn. Jako moc fajn. Skoro se ani nemlátíme, hádáme se pouze jednou za den, talíře rozbíjím jen z nepozornosti.

9.10.2017 v 15:05 | Karma článku: 37.44 | Přečteno: 8580 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

23.10.2017 v 11:18 | Karma článku: 15.17 | Přečteno: 579 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 42 (a všechny ty týdny předtím): Jak být pravý dospělák

Po několika měsících se hlásím s novým příspěvkem, který se mimo jiné věnuje tomu, jak jsem přežila dobrodružnou výpravu do Bosny, snažila se zbavit své sbírky infantilních oděvů a začala vést pravý dospělácký život.

22.10.2017 v 18:40 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 185 | Diskuse

Jana Slaninová

"Slečno, na tý fotce s motorovkou vypadáte jako vrah!"

"Jeden by se vás vážně lek!" vece onen chlapík s vytřeštěnými zraky. "Drzoune!" Uíííááávrůům! Říz, fik a hotovo. Žádný pindy ohledvá motorovky. Rozhostilo se ticho. Takové, že by se dalo krájet.

22.10.2017 v 14:23 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 547 | Diskuse

Edna Nová

Nesnesitelně lehký život třicátníků

Některé problémy jsou úsměvné, jiné smutné, další tragické. Jak žije ta „zlatá mládež“ v okamžiku, kdy už by měla být dospělá?

22.10.2017 v 12:22 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 1970 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

A co na to ti druzí

Moc ráda bych... Ale co by na to řekli ostatní? Také se vám stává, že vám tahle jednoduchá otázka brání žít tak, jak byste si opravdu přáli? A je to skutečně nutné?

22.10.2017 v 12:16 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 279 | Diskuse
VIP
Počet článků 30 Celková karma 34.09 Průměrná čtenost 5274

Jsem čtenář, snílek, kavárenský povaleč, cynik, romantik, požírač filmů a seriálů, občasný běžec. 25 let. Krizový intervent.

Budoucí psychoterapeutka a budoucí spisovatelka.

Píšu. A neberu se vážně. Řeknu na sebe úplně všechno, abych se tomu vzápětí vysmála.

Jsem vyrovnaná neurotička (ano, je to oxymóron, ale na mě sedí oxymórony nádherně).

Trochu potvora. Reinkarnace Sylvie Plath (taky hysterka). Něžná dívka. Od dětství zamilovaná do Rhetta Butlera (Jih proti Severu). Holka s psychiatrickou diagnózou. Milovnice ruských klasiků. Pro své milé bych snesla modré z nebe. Někdy naivka. Svět podle Garpa jsem přečetla v deseti. Vodnář.? Ráda bořím předsudky. Extrovertní introvertka (si vyberte). 

Nyní šťastně zadaná.

Kontaktovat mě můžete na: ednabloguje@gmail.com

A NOVĚ I NA FACEBOOKU...  Aby bylo vidět, že žiji sociálně.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.