hodně otevřený blog. Pracovala jsem v Boně o.p.s. pod PL Bohnice, takže vím, jak je taková nemoc zákeřná a jaké vedlejší účinky mají léky. Obdivuji Vás a moc Vám fandímDržte se

Já byla v Boně na praxi, takže také znám :). Je super, že jsem tam pracovala, myslím, že je to skvělá životní zkušenost.

Přemýšliví lidé pochopí...

Snad ano :). Děkuji.

Paní Marto, jsem si jistý, že jak Vy, tak i ti ostatní diskutující, kteří varují Ednu před "přílišným odhalováním" to myslí opravdu dobře. Zveřejňování až takto "intimních" věcí nese sebou opravdu jistá rizika do budoucnosti, o tom žádná, ale mám z dřívějších blogů Edny dojem, že i ona je si toho rizika vědomá.

Na druhé straně, zveřejnění může za prvé být dobrou osvětou a za druhé, pomoct jiným, kteří byli zdravotně postihnuti zrovna tak, jako Edna. Jelikož sem v psychiatrii léta pracoval, vím, co maximální dávka antidepresiv, (kterou teď Edna podle jejího dřív. blogu je nucená zatím brát), obnáší a že její dávka má postranní učinky, se kterými se Edna musí denně setsakramentsky poprát. Že vůbec dokáže přitom pracovat s náročnými klienty (zde měla Edna štěstí v neštěstí, že i přes náročnost ji práce baví), byť i jenom na částečný úvazek, vede u mě, který o postr. účincích velkých dávek antidepresiv ví, za prvé dokonce v úžas a za druhé v úctu, že se s tím Edna dokáže nejenom poprát a chodit do práce, ale přitom navíc ještě dokáže psát čtivé blogy.

"Odhalování" Edny , i kdyby pomohlo jenom jednomu čtenáři s podobným zdravotním problémem, inspirací a vědomím, že i ona či on není v té situaci sám/a, nemusí hned "házet flintu do žita" a se svou podobnou nemocí či následky nemoce se poprát, tak je to, alespoň podle mě, moc záslužný počin. Držím Edně palce, ať to i nadále dobře zvládá, ať ji práce baví, ať najde pro ni pohodového životního partnera, který bude mít pro její (doufejme že prozatimní) handikap plné pochopení, a taky, ať v budoucnu může snížit dávku svých podpůrných léků na eventuelní potřebné minimum a tím se zbaví těch kvalitu života jí zatím ubírajícím postranním účinkům.

Máte naprostou pravdu a ve všem, co píšete s Vámi souhlasím. Vy na to koukáte z pozice lékaře, já z pozice matky, která má doma +- stejně starou dceru :-). Takže na jednu stranu mne to baví číst, na druhou se o slečnu bojím, i když je úplně cizí a mělo by mi to být vlastně jedno,... A asi nejsem sama, v diskuzích pod jejími články je těch "bojících se" žen více a je dobře, že je tu alespoň pár starších pánů, kteří "fandí" a přejí dobrý život a úspěšné zvládání problémů.

Každá kačka dobrá. Největší stres přivádí myšlenka co když nedostanu alespoň ten druhej stupeň, ale ta úleva když to projde stojí za to. Přitíží se zas s přezkumem, ale zhoršení stavu z odebrání by zas mohlo hodit trojku... Nemá to moc řešení. Konstatuji. Nezávidím situaci.

Upřímně řečeno, já jsem v tu dobu nebyla schopná pracovat, takže ta dvojka byla docela mazec. Ale tak naštěstí teď už normálně pracuji. Držím palce, jsou to nervy prostě :). Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří by mě na ulici nenechali, takže stres s placením nájmu řešit naštěstí nemusím.

Přeji co nejmenší VEDLEJŠÍ ÚČINKYPokud možno žádné

Děkuji :).

já se už začínám bát každého dalšího Vašeho článku, co z Vás ještě "vypadne", že jste, máte, zažila jste,... Jak Vám tu už včera někdo napsal,.. V nejlepším by bylo přestat,... Opravdu si také myslím, že Vám to může hodně ublížit v budoucnu. S tou knihou bych také chvilku počkala,...

Děkuji za Váš zájem. Asi chápu, že si lidé myslí, že si můžu uškodit... Ale na druhou stranu zatím jsem v tomto bodě relativně otevřená (ano, v práci jsem se bála to říct) a nikdy jsem s tím problém neměla. Mně děsí ty věci, o kterých se upřímně nemluví. A já chci, aby se třeba o té depresi vážně mluvilo, aby invalidní důchod nebyl takové stigma atd. Takže chodím světem a vykládám o své depresi. Jako někdo mluví o svém astmatu.

Na tomhle systému je už frustrující hlavně to, že je moderním otrokářským systémem, kdy lidé ve většině případů jsou nuceni dělat něco, co je nebaví, aby vůbec mohli normálně žít podle běžných měřítek. Takže už toto je docela dost zápřah a když má člověk ještě nějaký hendikep, tak je to o to horší. Zdá se však, že se s tím zatím perete na výbornou. Jen tak dál

Víte, už mi to začíná připadat lepší.. Potkávám hodně lidí a jsou většinou se svou prací spokojení :). Ale samozřejmě někdo práci bere jako nutné peklo. Mně se také občas prostě nechce, ale pak se stejně vracím z práce pozitivně naladěná (tedy většinou).

Nositelům v začátku uvedených názorů nic nevysvětlujte, protože je to zbytečně a kontraproduktivní. Vaše obhajoba a vysvětlení je jimi brána jako vykrucování a mlžení. Najděte si nějakou repliku a tou jim odpovídejte - třeba v tom smyslu, že až závistí onemocní podobnou nemocí, tak budou rádi, že si budou moct k malému důchodu přivydělat, aby neumřeli hlady.... tedy, pokud toho budou schopní.

Chápu, že to je problém, zejména v mládí, ale najděte si nějakou pozici v kolotu řečí a názorů, kdy se vy nebudete trápit a závistivci a pomlouvači ať se v tom máchají sami.

Přeji vám veselou mysl a hodně zdraví.

Děkuji :). Já už tohle moc neřeším, jen někdy mi to přijde otravné. A chápu, že pro mnohé invalidní důchodce to je prostě stigma. Pro mě tedy také, naštěstí jsem většinou v kolektivech, kde to lidé chápou.