Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, jsem zažil stav, který bych k depresi přirovnal. Bylo léto, Rodiče se tehdy hádali jak psi dennodenně a já, školou povinný kluk, jsem jednoho rána zjistil, že ty zatažené závěsy v pokojíku jsou super, strašně moc se mi nechtělo z postele, ani hýbat se mi nechtělo a jen jsem si přál, aby ty chvíle šera a ticha trvaly věčně. Celé dopoledne jsem zůstal v tomto stavu.

Dopadlo to samozřejmě tak, že jsem byl seřván otčímem za lenost a poslán na zahradu hezky plevelit záhony. Ovšem s odstupem let jsem si uvědomil, že to mohl být ranný nástup depresivního ataku.

Svět je neúprosné místo a je to masomlejn. Záleží na odolnosti každého z nás, jak se k čemu postaví. Ríká se, že svět je jeviště a my jsme jen herci, co hrají určitou roli určitý čas. Z hlediska východních filozofií by tomu tak být i mohlo. Ovšem je třeba, aby každý měl svůj vlastní svět, svou oázu klidu, která by mu pak pomáhala zvládat takové chvíle.

Pokud jste někdy měli nějaká přání a sny, tak je nejvyšší čas si tyto věci plnit, co říkáte?

Moc Vám držím palce a karma k tomu

Moc Vám děkuji.

Je lepší být zdravý a bohatý než ........Nejhorší je být bláznem!!

Myslím si, že mnoho lidí má podobné zkušenosti, jen v naší společnosti se nenosí o tom mluvit. Ne vždy však lze život zvládat s úsměvem na rtech. Jste silná, ale nevěřím, že to pro Vás bylo jednoduché. Palec nahoru

Ano, také si myslím, že mnoho lidí má podobné zkušenosti. Nebylo to lehké, byla to ta nejhorší noční můra, ale to je těžká deprese vždy. Děkuji.

Ahoj znovu...Čtivé, lehké...spousta nevyřčena, což chápu... Líbí se mi následné komentáře...Potkala jsem spoustu lidí, jako jste vy, co to tak nezvládali.. ps. abych nebyla za moralistu, mám toho za sebou tolik, že vím o čem píšu...

Opravdu jsem hodně zvažovala, co napsat, aby si to udrželo určitou "přijatelnou" míru. Aby to nebyly jen černé, pesimistické plky, ale aby to odpovídalo realitě... Děkuji za komentář.

Ten, kdo dokáže otevřeně mluvit

o své slabosti, bývá většinou nejsilnější...

Já to lidem také stále říkám. Udělejte si ze své slabosti přednos. Děkuji

Dáváte velmi vážné věci až nečekanou lehkost. Obdivuhodné.

(Jen si snad trochu chraňte soukromí, internet nezapomíná.)

Ano, vzhledem k tomu, že je mi to stále připomínáno, tak možná změním profilovou fotografii za tu, která je více neaktuální než tato. Tenhle blog je o tom odhalovat soukromí, na druhou stranu zde sdílím věci, které mi přijdou "neškodné". Vše je "nadneseno".

Já Vás obdivuji, že jste to přežila. Poprvé, když jsem byl navštívit nemocnou kolegyni, totálně jsem se zděsil. Připadal jsem si jako ve středověku, doktor nebyl k sehnání, pouze sestra, která hulákala, že nemá čas. Usilovně jsme začali shánět nějaké jiné, lidské zařízení, mezitím ústav podal žádost o omezení právní způsobilosti, aniž by informoval pacienta a rodinu. Doručen byl pouze rozsudek. Nakonec díky soudnímu znalci a pomoci organizaci PRO BONO se situace znormalizovala a pacientka přešla do ambulantní péče.

Zřejmě si nemocná kolegyně vytrpěla své. To je mi líto. Spoustu lidí to přežilo a dokonce vyšlo uzdravených, takže zase tak hrozné to také není. I když někdy jsou podmínky šílené, ale to je spíše systémová chyba, kterou asi jednotlivec moc nevyřeší.

P.S.po pročtení diskuse ... holka, nepodřezávejte si větev. je mi 46, mám 2 dcery, z toho jednu dospělou...Pokud si nejste jistá, že veřejné výlevy Vašeho soukromí Váš přítel skousne, tak to nedělejte. Nebo se musíte smířit s tím, že to možná neskousne.

Fandím Vám, ale vidím to zvenčí...

taky si myslim, z tento zpusob terapie neni dobry napad...