Jak jsem se chtěla ve 24 letech vdávat (možná až moc otevřená zpověď odmítnuté ženy)

Milí drazí, o svatbě může uvažovat, potažmo psát i takový cynik jako já (jsem ženská reinkarnace chlípníka Charlese Bukowskiho, jen tolik nechlastám). Bohužel se dostávám do věku, kdy mi svatební oznámení chodí už pravidelně.

Moje svatba

Vdávat jsem se chtěla, když mi bylo 24 let. Dlouholetý vztah (skoro 4 roky společného bydlení), zralý a možná až přezrálý partner (41 let), dvě překonané krize (jeho roční nezaměstnanost a má těžká duševní choroba - zaléčená), dokončená vysoká škola (o které on bez VŠ tvrdil, že neměla žádnou úroveň – tyhle chytráky miluju), opustila jsem svůj neperspektivní džob (nebo oni možná nechtěli mě, to ví jen bůh, ale za 65 korun mě to fakt netrápilo). A tak se „taktně“ (jinak to neumím, jsem pusa nevymáchaná) zeptám, jak vidí naší budoucnost. On odpoví, že neví.

„Chceš si mě vzít? Neříkám hned teď… Třeba za rok..“

„Nevím.“

„Chceš mít dítěte?“

„Nevím.“

„Víš sakra vůbec něco?“

„Nevím.“

A ještě to zabil tím, že když nějaký prsten, tak stříbrný. „Přece nevyhodím deset tisíc za blbej prsten.“ Ok, jsem rozumná žena, tak ať klidně skrblík koupí stříbrný, nebudu to hrotit. No a nakonec jsme se rozešli, protože on ve 41 letech furt jako nevěděl, zda mě chce, nechce, nebo co vlastně bude. Takže jsem stále svobodná a irituje mě, když mi říkají paní (vypadám přece tak mladě!). Toť má zkušenost s tím, jak jsem se nakonec šťastně nevdala.

No.. Takhle to vnímám já. Pro něj jsem asi nebyla skutečně perspektivní.

Holka s těžkou depresí (teď závislá na lécích).

Holka, co si poroučí, jaký chce prsten (drahej).

Holka, která moc nevydělává (sociální pracovnice).

Holka, která má blbou vysokou (k čemu jí ta vysoká je, když má podprůměrný plat?).

Holka, která není zrovna pečlivá (proč každá okurka v salátu je jinak veliká?).

Holka, která mě vítá každý den jak oddaný čoklík (nemůže uvařit večeři a vypadnout ven?).

Svatby přátel

Ale byla jsem na svatbě svému prvnímu „chlapci“ (asi o 8 let starší než já). Jen jsem všude trapně roztroubila, že jsem jeho bejvalka, tak na mě ostatní svatebčané koukali „trošku“ divně. Teď mají dítě a vypadají jak reklama na štěstí (ale já jim to žeru, protože vypadají doopravdy spokojení). Jsem ráda, on to byl vážně hodný hoch (proto spolu asi nejsme).

Nebyla jsem na svatbě své známé… Jejich story je o tom, že ona je mladá, on je mladý. První láska. Šílená romantika. Ale nechtěla bych. On je jankovitý chlapeček, nevybouřený, pokukuje už jinde a nejhorší je, že to u pokukování zřejmě nekončí. Život mají nalinkovaný jak pravítko, byteček, hypotéka (oba dvě práce, aby tu hypotéku utáhli), děťátko a za sedm let možná dovolená v Bulharsku (když se jim zrovna nerozbije pračka).

Takže se žeňte, vdávejte, uváženě, ale z lásky.  Pokud je vaší partnerce nad 30 let, jste spolu alespoň 2 roky, tak vězte, že ona na svatbu už myslí (důvěřujte mi, pracuji s lidmi, vyznám se). Pokud váš milý na slovo svatba nereaguje dle vašich představ, tak nejste sama (protože běžnější je mužův odpor, málokterý chlap před vás poklekne a vychrlí ze sebe strašně dojemné doznání, jak vy jste ta jediná atd. – to je jen nereálné očekávání, které nám vnutily romantický slaďárny…)

Aktualizovaný dodatek:

Lidi, neberte to zase tak vážně, protože to tak ani nebylo myšleno. To my - odmítnutí si přece vždycky hojíme ego.  Vy to neděláte?