Umírání táty

Já, muž a máma tvoříme sektu. Náš oltář je polohovací postel, odpustek je nacucaná plena, bohoslužba je příprava léků, kněz je zdravotní sestra. Uctívaný Bůh je náš umírající táta. Náš humor nebyl nikdy drsnější a černější.  

Vysvětlení úvodem: sice v textu používám slovo táta, ale při dogmatickém lpění na rodinných rolích bych měla napsat tchán. Dále píšu máma, a myslím tchýni. Ta prapodivná intimita posledních dnů mi nedovoluje vyslovit slovo “tchán”. Tchán je pryč. 

Nadějeplný návrat domů

Táta se vrátil domů z nemocnice minulé úterý. Jeho vážný zdravotní problém dokázala medicína vyřešit. Stav při propuštění prohlášen za stabilizovaný, vyšetření dopadla skoro tabulkově ukázkově. Veselit a radovat se ovšem nemůžeme, táta byl po léčbě zdrchaný, vyřízený, ležící, depresivní a mírně dezorientovaný. 

Máma se do toho obula s praktičností a razancí jí vlastní;tatínka vykrmíme, rozhýbáme a vše bude zase bájo. I když to domnělé bájo už několik let neexistovalo, táta trpěl Parkinsonem a nenáviděl Parkinsona, nikdy se nesmířil s rolí bezmocného, rozklepaného starce. Ale teď je doma a je třeba mu pomoci navrátit se alespoň do onoho nebájo stavu před hospitalizací. Tudíž jej máma krmí, i když táta nic nechce pozřít. Táta se vzteká jak malé škvrně: “ten humus jíst nebudu”. Kdo z koho. “Táto, musíš, nebo se vrátíš do nemocnice.” Táta pár mini kousků poslušně rozžvýká, pak zanaříká, že ho máma vydírá a že nechce. Máma pod nátlakem opouští svůj nátlak. Další dny už tátu “vyživujeme” jen léky, vodou a kapačkami.

Nejčastější tátova žádost je žádost o smrt. Smrt zařídit neumíme, nechceme, nemůžeme. 

Útržky z nového uspořádání domácnosti

Každý den k nám chodí zdravotní sestra. Dny jsou rozlišovány podle jejích návštěv. Díky onomu průniku zvenčí si jakž takž uvědomuje normální plynutí času. Máma sestru zásobuje všemi podstatnými i nepodstatnými informacemi, snaží se vymluvit z utrpení, zracionalizovat si nezracionalizovatelné. Sestra jí nabízí útěchu, trpělivě vysvětluje, podporuje, neskrývá tušené.

Muž si vybral pár dní dovolené a zařídil si částečný home office. Pracuje a občas odběhne přebalit, umýt, utěšit. Muž je doma potřeba, je potřeba hrubá fyzická síla. Jednou šel do práce a my zůstaly na péči s mámou samy. Tátu postihl průjem, nepředstavitelný průjem, ve kterém doslova tonul, jak v nějaké zvrácené bahenní lázni. “Zabahněn” od hlavy k patě, za nehty, ve vousech. Táta coby nehybný, dvoumetrový, přes sto kilogramů vážící muž versus máma s třiceti kilo a já, neosvalená, posilující maximálně při zvedání batolete. Nevíme co, kde, kam. Improvizujeme jak ubozí amatéři v nějaké pokleslé tragédii, kdy se brodíme ve sračkách pomyslných i skutečných.

Střídáme se u táty. Jednu noc vedle něj spí nespí muž. Další noc spí nespí máma. Já jsem ušetřena, já uléhám k batoleti. Táta zprvu vnímal, kdo u něj sedí. Postupem času se odpoutává, vzdaluje, volá neexistující osoby, většinou mrtvé. Propůjčujeme hlas mrtvým, snažíc se ho ukonejšit, ač možná tou komedií utěšujeme tak maximálně sebe. Občas nás úkoluje nesmyslnostmi, pomáháme mu “opravit auto”, “dovést děti do školy” a jiné. 

Poslední hodiny již mumlá “cosi”, čemu nerozumíme. Je čím dál tím vzdálenější.

Vzpomínáme, jaké to bylo, když přišel domů z nemocnice. Tehdy se zamyslel, kouknul na mě a řekl: “Edno, já jsem tak strašně neschopný! Já jsem tak neschopný jako Edna.” Jindy, když vedle něj seděl muž, tak táta houknul: “Co to tady vedle mě sedí za hroznou mrtvolu?!” Má neschopnost a mrtvolnost muže, prohlášení staré pár dnů, je nyní už černohumorná náplast na vyrovnání se s jeho současnými více či méně  neartikulovanými výkřiky a vzdechy. Táta se už pohybuje v jiných dimenzích.

Závěr

Táta je doma, jsme rádi.

Umírá a já doufám, že umírá dobře. Věřím, že lze umírat dobře. Bezbolestně, smířeně. 

Neomlouvám se za možný patos a drsnost.