“Létání s malými dětmi by měli zakázat,”

prohlásil tchán před naším prodlouženým víkendem v Istanbulu. Poté dodal něco o tom, že se mám modlit, aby mi nějaký psychouš nevyhodil mé údajně věčně řvoucí dítě z letadla.

Je obecně známo, že já jsem rodinný psychouš. Naštěstí nemám páru, jak se vyhazují děti z letadla. No a pokud v letadle bude nějaký další psychouš, který ono “vyhození” umí praktikovat… Tak se děj vůle boží.

Před cestou

Romantik ve mně vidí Istanbul v zářných barvách; kultura, jídlo, moře. Věčně vyčerpaná matka se sklonem k depresi vidí jak se s dítětem trmácí kamsi, kde dítě tropí ještě větší virvál než obvykle. 

V důsledku mých “optimistických vizí” jsem týden před odletem začala s mužem smlouvat, zda bych nemohla zůstat v Praze. Má touha po samotě v teple domova mě donutila k dost nedůstojnému chování jako je škemrání a citové vydírání. Dokonce jsem se neštítila vytáhnout své “tajné” úspory v touze muže podplatit. Neuspěla jsem. Ale muž sliboval, že se bude jednat o pohodový výlet a hlavně řekl památnou, důležitou větu: “O dítě se v Istanbulu budu starat já.” Tesat do kamene takové sliby!

Intermezzo:  "intelektuálka" čtoucí pokleslé romány versus nečtoucí "břídil"

Muž zděšeně: “Ty si bereš čtečku na knihy? Vždyť jedeme jen na 3 dny!”

Edna ještě zděšeněji: “3 dny bez knihy?! Neblázni!”

Muž vrtí hlavou, nekomentuje to, myslí si svoje.

Let TAM

Muž chvályhodně najde na letišti dětský koutek, kam mě ještě chvályhodněji nenutí vstoupit. Tudíž si vítězoslavně vytahuji onu opovrhovanou čtečku. Idylka s čtečkou je krátká, neboť  “Mister Nový” se musí OKAMŽITĚ dostavit na informace. Tuším malér. Byly moje léky na depresi označeny jako drogy? Nebo našli nějaké “skutečně opravdové” drogy? Zavazadlo máme půjčené od ehm... uživatele konopí. Ach, tak nic! Žádné pašerácké drama. Jen “někdo” zapomněl v kufru power banku.

V letadle dítě spí. Poté laškuje s letuškou. Ano, máme úžasné, dokonalé batole. Jsme úžasní, dokonalí rodiče.

O pobytu seriózně

Památky Istanbulu si v případě zájmu hoďte do vašeho oblíbeného vyhledávače, páč cestopis psát nehodlám. Ale jedno vám prozradím: procházky městem jsem zvládla i já jakožto lemra obecná, vše se nachází v docházkově přívětivé vzdálenosti. Dítě je prakticky schované v nosítku u svého tatínka. Díky tomu si částečně přijdu jak na bezdětném tripu pro dva, mužova záda s 12 kilogramy naší batolecí lásky onen dojem asi nesdílí. Dítě se samozřejmě projevuje v nevhodné okamžiky, jako když mi chce sníst grilovanou rybu překvapivě plnou kostí nebo sladkost překvapivě plnou cukru a další dobroty určené výhradně pro dospělé. Po neúspěšném somrování se to naše úžasně dokonalé dítě vzteky rozbrečí. Ale o dítě se stará muž, tudíž si neodpustím uštěpačně, trapně nefér poznámky: “Můžete si, pane, to své nevychované dítě uklidnit?”

O pobytu neseriózně (3 stručné poznatky)

Turci zbožňují malé děti, takže stále někdo žvatlal na to naše úžasné, dokonalé dítě. Ač jejich zálibu v upištěných uzlíčcích úplně nesdílím, tak rodič ve mně kvituje s povděkem jakékoliv oslovení, zabavení batolete. Zabavené batole je tiché batole.

Pokud jste ekologicky uvědomělí, tak tam snad ani nejezděte. Plast je všudypřítomný. I když se bráníte zuby nehty, tak vám stejně vnutí plastový balíček, který skrývá nejen ubrousek, ale i další plastový pytlíček s druhým ubrouskem! Později zjistím, že první ubrousek je suchý, druhý vlhčený.

Hidžáb shledávám jako praktický doplněk pro mé mastné vlasy. Ovšem příklon k islámu zatím neplánuji, existují i šampony v prášku.

Let ZPĚT

Na letišti v Istanbulu muž nenajde dětský koutek. Ale opět mi velkoryse dovolí si za poslední drobné koupit kávu a věnovat se čtení pokleslé literatury. Cítím se jak v ráji (přesně se jednalo o 73 minut zakoušení ráje). V letadle dítě nespí, řve, nikdo se na něj nesmí podívat, jinak řve ještě víc (přesně se jednalo o 124 minut zakoušení pekla). Úžasný, dokonalý rodič praví: “Každé dítě brečí, my za to nemůžeme, jen počkejte až budete mít sami děti!”