Opomíjí důchodce, kterému pak s doličným předmětem přejela nohu v nadupaném MHD.
Jsem čerstvá matka
Na poli “máma” blogů zkouším teda kdeco. Cynické a vtipné, přemoudřelé a těžce informativní, eko-bio magorské. Všechny mají jedno společné, končí nebo rovnou začínají lakonickým prohlášením, že mateřství je vyčerpávající a krásné.
Kde je otec? Prosím, nezaměňovat s rádoby vtipnou “kdo je otec?”
Nikdo nezmiňuje otce. Otec je evidentně nepotřebná, okrajová záležitost. Nebo jsou k nalezení jen dva prototypy, ti úžasní, pečující, sluníčkoví, kteří žijí pro svou rodinu, pro to nádherné rodinné blaho. A ti zbylí. O nich nevíme vůbec nic.
Kde je důchodce?
Důchodce nadává v autobuse, že si nemá, kam sednout, protože kočáry! Přestávám se tomu upištěnému kmetovi divit. Přiznání: jsem s kočárem nebezpečná, při výstupu z tramvaje jsem smetla jednoho pána na vozíku. Všichni živí! Dojemné bylo, že se mi pán omlouval.
Kde je kočár?
Kočár je tam, kde překáží. A kde překáží? Překáží všude. Kočár je rekvizita, jejíž cena může dosáhnout hodnoty ojetého auta, můj kočár je terénní hnědé cosi obalené bahnem (za to bahno vděčí mé vycházkové urputnosti a prasákovitosti), co by se pražské dámičky styděly vytáhnout do hipsterské kavárničky.
Muž v supermarketu: “Můžete uhnout s tou velkou krávou laskavě?”
Edna zaskočená. Edna popadá dech.
Muž naproti tomu nabírá druhý dech: “Překáží a ještě blbě civí.”
Jo, civěla jsem. Ale dozvěděla jsem se novou věc, můj kočár je kráva. Nebo já.
Psáno nespolehlivou, hormonálně ovlivněnou osobou.
Mateřství není krásné a není vyčerpávající. To jste nečekali, co?