Aneb jak se šílená žena seznamuje… Začátek jednoho velkého romantického eposu. Červená knihovna naruby. Lovestory cynicky.
První přišel e-mail
Napsal mi e-mail, který byl vtipný a krátký (ta stručnost především!!!). Se svou úchylnou extroverzí jsem hned text a foto ukázala matce.
Řekla, že je hezký. Jenže jí se líbí taky každý.
Tak jsem to poslala ještě svým kamarádkám.
Jen drobné výhrady skeptických a kritických žen (zmíněné dívky jsou nezadané):
„Nemá příliš vlasů…“
„No konečně někdo, kdo nevypadá jak Tvůj tatík.“
„Taky bych ho brala.“
Nikdo neocenil ten jeho humor (no povrchnost). Upřímně má odpověď také vypovídala o mé „nadprůměrné“ inteligenci:
„Budu znít asi fakt blbě a jak trapná náctiletá, ale - ach, vy jste krásný.
Píšete ve skvělý moment, zrovna tady sumíruji svůj seznamovací inzerát…“
Odepsal mi, že mám blbý vkus. Tak dík.
Paradoxně nervózní před asi stým rande
Z té schůzky jsem byla nervózní. Vzpomněla jsem si na všechny ty chlapy, u kterých jsem měla velké očekávání… A na tu výslednou trágu v reálu.
Tak jsem to brala jako výzvu, že o tom přinejhorším napíšu alespoň humoristický blog – jak jsem doufala, že on je ten pravý a jak to zase nevyšlo. Doufala jsem, že by to mohlo být snad alespoň trochu vtipný, tedy trochu ujetě vtipný s nádechem tragikomedie.
Setkání bylo překvapivě fajn
Ale nakonec jsme spolu vydrželi devět hodin. A stále si měli o čem povídat.
I když konverzace typu…
„Asi tě budu muset znásilnit, abys o mně něco na blogu napsala, abych trochu vyčníval z davu tvých amantů.“
„No to asi jo, protože o tom chlapovi, co mě zmlátil, jsem už asi psala.“
„Ty máš partie. Začínám si připadat trochu nudně.“
„Neboj, to znásilnění to zachrání.“
Teď se tenhle dialog odehrával v tramvaji, před stařičkou paní v šátku. Chudák, koukala dost zděšeně. Zcela upřímně se nedivím.
Zklamu Vás - ke znásilnění nedošlo (k ničemu nedošlo)
Za happy end beru vlastně, že došlo i ke schůzce druhé, třetí, čtvrté, páté, šesté a tak dále… Že to snad někam směřuje…
Máma neklidně: „Nebereš to nějak hopem?“
Já klidně: „Jsem přesvědčená, že tenhle je můj ideál.“
Máma: „Neříkáš tohle pokaždé?“
Má pravdu samozřejmě. A já mám růžové brýle. Růžové brýle jsou fajn, tak uvidíme za pár dnů, týdnů, měsíců, let… Ano, mám s ním dlouhodobé plány.
Dodatek: nechci vás obtěžovat tím, že budu básnit, jak je úžasný (takové přesládlé žvásty stejně nikdo nečte). Ale když on je vážně úžasný.
