Co dělají nezadané dívky o víkendu?

Divoké večírky, bohatý sexuální život, nakupování nepotřebných kousků oblečení, sportovní aktivity, kafíčka a cigárka, víno, drogy a tak… 

Realita je však jinde (skoro doslovný přepis rozhovoru dvou nezadaných a těžce pracujících dívek):

O práci

S mou přítelkyní M. ležíme skoro celý den u ní na podlaze, vypadáme hrozně a necítíme se o moc líp. M. nastoupila v pondělí do knihkupectví, každý den tam stojí 8 hodin a její nohy trpí: „Já v tý práci jednou umřu.“ Jsem výjimečně taktní a nesděluji jí, že už teď vypadá, jak v posledním tažení.

M. zatím marně hledá práci v divadle, na pohovorech jí většinou říkají: „Wow, vy máte tolik různorodých zkušeností… A  tolik škol…“ Různorodé zkušenosti znamenají, že nikde nevydržela déle než 6 měsíců. A množství škol se rovná množství nedokončených škol.

A po vzoru amerických filmů se cpeme zmrzlinou. 

O muži

Svěřuji se M. s tím, že mé poslední setkání s jistým mužem trvalo skoro devět hodin. Ano, jsem dcera extrémů. Skočím s vámi na deset minut na kávu, nebo se mě dalších dvanáct hodin nezbavíte.

M: „Hlavně tuhle informaci nepiš na blog.. Si to přečte nějaký tvůj další nápadník a bude si myslet, že těch 9 hodin vyžaduješ.. “ (V ten okamžik mě napadlo, že je to tak krásně absurdní, že to na blogu zveřejním.) Vysvětlení raději: Drazí a milí, těch devět hodin nezahrnovalo sex, zároveň to neznamená ani romantický happy end (jak nesmělá autorka článků poznala svého vyvoleného).

M. si situaci vyhodnotí po svém a pokračuje: „Když s Tebou zvládl být tak dlouho, tak se Ti zřejmě ozve.“ Cítím se trochu ukřivděně, proč by se neměl ozvat?!

Avšak při pohledu do zrcadla na mé neupravené (čti: mastné) vlasy asi začnu trochu rozumět, kam míří (holka, nejseš žádná bomba třída). Má feministická přítelkyně L. by v tom měla jasno: „Edna na nic čekat nebude, prostě mu zavolá sama. A klidně ať jde na další schůzku i s těma hroznejma vlasama." To víte, některé feministky to mají jednoduché, ani hlavu si mýt nemusí.

O blogu

Cítím příležitost změnit téma: „Každý má strach, že ho pomluvím na blogu. Ale já chci psát ty pozitivní zážitky, sluníčka, kytičky, zvířátka...“

M. moudře: „Prosímtě, takové blbosti stejně nikdo nečte.“

A nakonec naše nejhorší doznání…

M: „ Já už Tvůj blog nečetla strašně dlouho.“ Ano, to je už druhá. Ani moje maminka ho už moc nečte. Většinou jí mé průpovídky stačí v reálu. Je mi to trochu líto, protože když ne ony, tak kdo?!

Přiznám se, když píši své post pubertální výlevy o „randění“, tak si připadám jako reinkarnace Bridget Jones (zatím tedy mladší, hubenější, ale počkejte za pár let...)

Dodatek

Ano, bavíme se s M. i o vznešených tématech jako krásná literatura, kvalitní filmy a tak, jenže jsme tak moc intelektuální, že by to ani samotní intelektuálové neustáli.

V neděli jsem radši se svou hlavou zůstala doma.