Pražská holka odjela na 3 měsíce do Ostravy. Ještě ke všemu skoro bez peněz. Avšak ve dvou se to lépe táhne (socka k socce sedá). Zjistila, že bez práce nejsou ani ty hnusný koblihy za 6 korun. Ironicky a s nadhledem.
Jak lze žít v cizím městě za minimum peněz?
Blbě. Byla jsem v té době stále na nemocenské (ani zdravá, ani nemocná dle doktorů) a na přežití měla 6 tisíc. 3 tisíce za půlku pokoje. A 3 tisíce na vše ostatní. Za málo peněz málo muziky. Práce leda načerno (což zní v Ostravě skoro jako brutální rasistický vtip).
Jsem holka extrémů, chápala jsem to jako dobrodružnou jízdu. Takový punkový období. Oplývala jsem mladistvým nadšením, opojnou vírou v nevím co… Nebudu materialistka, stanu se skromnou dívkou (cha, naivní, blbé ideály mládí). Jo, usnadňoval mi to fakt, že jsem věděla, že můj „ostravský, luzný, poznávací pobyt“ bude trvat jen 3 měsíce.
Byt
Sdílely jsme s mou dlouholetou přítelkyní jeden pokoj (ještě ke všemu průchozí!!!) a obdobný osud, který se nám zdál nahovno. Obě po rozchodu. Obě bez peněz.
Náš byt odpovídal cenové relaci. Studentská díra a stoletá špína. Měsíc jsem žila v přesvědčení, že záchodová mísa je prostě černá, stará, zničená, že s tím člověk nic neudělá. Omyl. Jen ji už minimálně deset let nikdo neumyl. Takže záchod jsme měly nakonec bílý (drobná výhra v tom marasmu).
Pračka plesnivá – namlouvala jsem si, že plíseň posílí mou imunitu. Trouba nefunkční – péct jsme chodily ke kamarádům. Neexistence rychlovarné konvice byla už pohoda.
Jídlo
Vařit pro jednoho je drahý špás. To si tak můžeme dovolit my Pražáci. Takže život v páru je jediná funkční strategie pro přežití.
Navíc M. je veganka, takže jsme nevyhazovaly peníze za předražené maso a další „nezdravé“ věci. Jen mléku jsem neodolala, kamarádku jsem přesvědčovala, že se taky možná jedná o veganský produkt (mléko za 9 korun přece krávu nevidělo ani z rychlíku). To víte mléko do mého zaručeně „british earl grey“ čajíku, který byl taky napuštěný těžko-říct-čím (20 korun ve slevě).
Zachraňoval nás noční Kaufland, kde lze před zavíračkou koupit zeleninu, ovoce, pečivo až se 70 procent slevou. Doporučuji.
Nápady na zvýšení životní úrovně.
Budu hledat zbytky po popelnicích? Marná snaha, všechny alespoň trochu cenné věci pobrali Cikáni přede mnou, měli to v malíků, pořádali na kontejnery nájezdy se starými kočárky.
Nápad pojídat zbytky po lidech v obchoďáku jsem zavrhla, protože jsem nechtěla skončit na infekčním (ale fakt vyhazovali tolik jídla, má útlocitná povaha u toho výjevu trpěla!).
Mlsně jsem pokukovala po kavárnách, doma si vařila černý „čaj“ (i instantní kafe byl luxus, který jsem si nemohla dovolit).
M. vypla v pokoji topení, protože měla obavu, aby nám to nezaúčtovali navíc. Ona horkokrevná s argumentem „já se z kůže nesvleču, ty si můžeš vzít další svetr“. Neumím vyjednávat, argument dával logiku, tak jsem byla jak zmrzlá treska ve dvou svetrech a pod třemi přikrývkami.
Měla jsem „kuplířské úmysly“, poprvé jsem chápala ženy, které si sňatkem chtějí zvýšit svou životní úroveň. Je mi jasné, že po roce života v takových podmínkách bych své nároky na potencionálního partnera měla hodně nízko (ústřední seznamovací otázka: „máš doma kafe?“). Nutila jsem M., aby si našla přítele, který by nás pozval občas k sobě na večeři. Nechtěla. Ona byla/je/bude feministka a já byla ve vztahu na dálku. Ona je totiž ta echt feministka, prý je jí dokonce nepříjemné, když za ní muž něco zaplatí v restauraci… Takovými „morálními dilematy“ jsem nikdy netrpěla, hlavně v Ostravě bych šla na večeři s kýmkoliv (doslova).
Kde se dá ušetřit, tam jsem ušetřila
Nepoužívala jsem veřejnou dopravu, všude jsem chodila pěšky. Pozdě. Zmoklá.
Ještě ke všemu jsme vlastnily pouze jedinou průkazku do knihovny, kterou M. pravidelně půjčovala dalším zoufalcům, kteří neměli peníze na členský poplatek.
Výhody života v bídě?
Zhubla jsem.
Přečetla jsem hodně knih, to byla jediná kultura zadarmo.
Žila v jednom pokoji s ženou (feministkou, filozofkou, vegankou). A vím, že se přizpůsobím všemu. A že ji mám ráda.
Návrat do Prahy
Můj největší zážitek po návratu byl, když mě nevlastní otec vzal na nákup do Lidlu! Mohla jsem dávat do košíku vše, co jsem chtěla. Nic jsem neplatila! Zažívala jsem materialistické a poživačné blaho!
Později jsem se bez výčitek vrátila ke své finančně rozmařilé, povrchní existenci. Dnes s lehkým srdcem „vyhazuji“ peníze za knihy, kafíčka, kosmetiku.
A mé seznamovací nároky se opět zvýšily.
Výzva / prosba pod čarou: Nemám profil na Facebooku. Pokud čtete a zdá se vám to dobré/blbé/trapné, tak prosím odkaz na blog sdílejte. Proč to po vás chci? Mám ten sen napsat knihu a bez Vás čtenářů to prostě nejde.
