Předkládám základní údaje o vztahu. Délka: 5 měsíců, z toho 3 měsíce odloučení (peklo) a 2 měsíce (ráj) každodenního kontaktu. Taková klasická lovestory (navzdory obavám rodičům mě nikam neunesl a nezotročil).
Upozornění: ex nazval mou blogovou činnost jako „Bravíčko“ (což je teď pracovní název pro mou „lehkou grafomanskou exhibici“)
V té době jsem vznešeně řečeno prokrastinovala před státnicemi (tzn. klasická lenost). Scházela jsem se hodně s lidmi z Couchsurfingu, který jsem pojala jako příležitost konverzace v angličtině zadarmo. A tam jsem také potkala svého pana Božského. Jenže on ten začátek nebyl tak úplně horký, spíše vlažný…
Před schůzkou jsem si říkala, že tenhle týpek asi nebude žádná hitparáda, žádný kamarád, se kterým si ještě v devadesáti budeme lajkovat svá uvadlá těla na Instagramu. Zjednoduším to, nepůsobil moc sympaticky, společné zájmy nulové. Ale furt tam byla kapka naděje, že zrovna tohle bude ten doják, který se stane námětem mé oceňované knihy (Milionář z chatrče byl už tehdy natočený, ale přece jen by to mohlo být něco ve stylu „chudý, ale neobyčejně nadaný chlapec se navzdory nepřízni osudu dopracoval až na Harvard“)
Realita. Na setkání jsem dorazila pozdě, neupraveně, s mastnou hlavou, takže úroveň mé sebeprezentace nulová. Deset minut jsem jen mlčela. On něco mlel o šílené dopravě v Praze. No nezájem.
Ale přišel bod zlomu (nevím proč, jak, kdy) a on byl nakonec příjemný, charismatický, vtipný a milion dalších super super superlativ. Strávili jsme spolu osm hodin, hodně jsme mluvili, jindy zase oduševněle mlčeli a chodili. A ačkoliv bývá někdy cynicky couchsurfing zaměňován za sexsurfing, tak já tyhle techtle mechtle rychlé záležitosti nikdy neprovozovala (vaše případná víra/nevíra v můj cudný život mě nechá chladnou).
Rozloučil se s tím, že jsem nejvíce výjimečná dívka, kterou v Evropě poznal – jo, tohle je přesně to balící klišé pro hloupé evropské holky. V ten moment jsem se ještě tomu „věřím, že se ještě setkáme“ vnitřně posmívala a říkala si, že maximálně v příštím životě.
Jenže on nezmizel, on nechtěl zmizet, on mě doslova pronásledoval a zahlcoval zprávy na whats up (kamarádka jednou pronesla: „Indové jsou neuvěřitelně vlezlí, toho se už nikdy nezbavíš“ – nevím, co je na tom pravdy, ale jeho jsem se „zbavila“ už po šesti měsících).
Pak přišly ty několikahodinové hovory, ty nekonečné litanie textů… I můj nevšímavý, nežárlivý přítel si všiml, že s nějakým chlápkem stále konverzuji. Nicméně vztah s přítelem šel doháje (protože jeho stav „věčného nevím“ se už nedal tolerovat a já mu taky lezla krkem). Jo, našemu rozchodu pomohl taky ten sladký hošík z Indie, ale i bez něj bychom se k tomuto rozhodnutí časem dostali.
Další tři měsíce jsem strávila permanentně připoutaná k mobilu (omlouvám se dodatečně přátelům, kterým to oprávněně lezlo na nervy) a vzdychající nad mužem, kterého jsem neznala. Poté na dva měsíce nastalo to tolik očekávané blaho - shledání a cestování po evropských městech. Mělo to dramatičnost Romea a Julie, umíte si asi představit.
Románek s indickým mužem nedopadl sice sňatkem a věčnou láskou, ale bylo to velmi výživné a obohacující i bez klasického happy endu. Ano, někdy povím ten prostředek a konec příběhu.
Poznámka pod čarou:
Nikdy jsem ho nenazývala panem Božským. Ani v duchu. Ještě mám nějakou míru zdravého rozumu. Ale má kamarádka mě označila za takovou Carrie ze Sexu ve městě, což jsem brala jako lichotku. Ano, u mě je to bez toho sexu. A Carrie mi nikdy nebyla moc sympatická, trochu nána na příliš vysokých jehlách, ale psala a byla čtena. Amen.
