Už jsem psala, jaké magory jsem na prvních schůzkách poznala já. Kdyby muži měli podat zprávu o mně, tak to bude také záživné počteníčko… O tom, co jsem řekla a co jsem raději říkat neměla.
Mé nejčastější seznamovací "omyly". S upřímností leda pojdeš, říkalo se, rozhodně se nezadáte.
S mužem kolem 29 let…
„Páni, ty vypadáš fakt mladě!“ A jeho nechápavý výraz. Vysvětluji: „No vypadáš ještě mladší než jsi.. Tak na dvacet.“ Po pár minutách, kdy marně přemýšlím, co inteligentního bych měla sdělit: „No, já jsem spíše na starší...“
S mužem, který se mi líbil..
„Když na Tebe koukám, tak Tě vidím s nějako vystajlovanou blondýnou s dokonalou manikúrou, se kterou se budeš chlubit před známými.“ Reakce: „Já jsem spíše na brunety.“ A já se marně snažím rozpomenout, zda jsem nyní bruneta, zrzka, nebo blondýna (nějak se ty barvy u mě poslední dobou rychle měnily). Protože si svou barvou vlasů v první minutě nejsem úplně jistá, tak raději začnu z jiné strany… „Aha, a už jsi viděl moje hrozné nehty?“ A ukážu neuroticky okousané nehty, které doopravdy nevypadají reprezentativně.
Na skoro všech prvních schůzkách… Bez ohledu na to, zda se mi muž líbí, nebo nelíbí.
„No a když jsem byla v Bohnicích..“ Vyprávět na první schůzce, že jste byli hospitalizovaní na psychiatrii je fakt nevhodný.. Kdo by to byl řekl, že?! Když já mám z těch Bohnic tolik skvělých historek! A chci strašně vzdělávat lidi, ukazovat jim, že na psychiatrii může skončit skoro každý atd. Jenže tímhle jsem odradila tak 99 % mužů.
Bohužel také velmi často mluvím o svých ex..
„Můj expřítel…“ Já se svými bývalými partnery vážně dobře vycházím! Ale chápu, že na muže to působí jako „bacha, ta holka se stýká se svým ex, zřejmě mají nedořešený vztah“. Já ho mám sakra dořešený, jen prostě nezavrhnu muže jakožto člověka jen kvůli rozchodu (měla jsem ho přece ráda z nějakého důvodu, to nezmizí – a tenhle argument bych vážně říkat neměla!).
Když se mě někdo zeptá, kolik vydělávám. Nebo když on mi řekne, kolik vydělává… Zde si pak kladu otázku, proč mi to ten muž jako říká? Vypadám, že mě to nějak extrémně zajímá?!
„No já vlastně ani nevím, kolik teď vydělávám…“ Vážně to nevím, jsem finančně negramotná, ale opravdu to musím lidem vykládat na potkání? Nebylo by lepší, kdybych se na ten výpis z banky taky jednou podívala? Zaručeně vím, že nejsem v mínusu, neboť to můj účet nedovoluje.
No otázku, kde bydlím…
„Bydlím u rodičů.“ Později jsem se naučila říkat: „Po čtyřech letech jsem se vrátila zpátky k rodičům…“ To evokuje absolutní nesamostatnost… Tak to raději dovysvětluji: „Nechci platit předražený byt, nechci žít sama a ani s cizími spolubydlícími…“ A zamlčet myšlenku - plánuji žít s budoucím partnerem (to jsem se taky naučila zamlčet, protože tím muže absolutně vyděsíte, začne se obávat, aby se mu ta divná, mladá holka nenastěhovala hned do bytu).
Když vykládám o tom, proč se neseznamuji už v baru…
„No a jeden můj potencionální partner mě zmlátil..“ Jo, hovado to bylo a já jsem do něj pak taky začala kopat. Ale pak vypadáte jako nána, která si umí najít jen agresory, nebo hůře jako nána, která je sama agresivní.
O mých vztahových zkušenostech…
„Chodila jsem s Indem, Rusem, Indem...“ Taky neříkat! Nebo si alespoň nejdříve zjistit jeho postoj k Indům a Rusům… A dva Indové vypadají, že nejsou náhoda, ale je to náhoda! To také na první schůzce nevysvětlíte.
O tom, jak se nyní „flákám“…
„Pracuji teď na poloviční úvazek…“ Budíte zdání neschopná lemry, zlatokopky (hledám někoho, kdo mě bude živit). Je to nutné vysvětlit… „Pracuji sice na poloviční úvazek, ale skoro 3 měsíce jsem měla dva poloviční úvazky, dodělávám si výcvik v krizové intervenci, plánuji psychoterapeutický výcvik a opět budu hlídat a doučovat děti od září“. Někdy působíte jako lemra i navzdory tomu všemu, ale to pak není problém na vaší straně…
